Minh - kapitola druhá

Sedím doma, přede mnou výdobytek moderní doby, černá klávesnice s bílými písmeny (odjakživa mám ráda bílé písmena na černém podkladu, jen pro vydání knihy je to drahá záležitost, ale právě tak získávají svoji vzácnost)
Přemýšlím. Je mi dobře, ale na druhou stranu je těžké dostat se zase do krajin, kde mi je ještě líp. Do míst, kde mě netrápí věci které mi tady kříží cestu.
Přídi zpět, aspoň na chvilku, můj učiteli, poutníku který mě provázíš. Nositeli posvátného jména.
Minh.
Jsi tak trochu tajným společníkem, stejně jako byli tajní moji démoni. Ale s tebou se cítím bezpečně. Dokonce bezpečněji než v církvi, protože vím že ti věřím. Ty mi říkáš i nepříjemné věci.

Zase tu byli démoni, a dotíraly. Řekli mi že to nemůžu dokázat. Že jsi byl jediný, že nemůžu být ani trochu jako ty. A jestli se mi to prý podaří, zavřou mě zase do léčebny a odtud se špatně dostává.

Ale já raději věřím tobě.

V pokoji začíná sněžit z bílých záclon a já jsem ráda že tak mohu vidět že jsi stále semnou. Nejradši bych šla ven, ale mám pořád u sebe moji malou sestru. U její postýlky spí lvice a já vím že ji chrání, alespoň zatím. Mě nechrání nikdo. Ani ty. Ty jsi můj učitel.
Naučil jsi mě že není radno spoléhat se na někoho jiného. Lidé se mohou spolehnout na strážné anděli, ale zároveň se upíšou sloužit jim. Ty jsi mi ukázal že můžu vše dokázat sama.

Suché stromy kolem mě, obsypali větve zeleným listím. Během sekundy. Jak je to krásné. Svět který vidím já, který mi nikdo nevezme. Snad kromě Bílých. Ale těm se dá ubránit, vím že dá. Snad kromě lží démonů. Ale těm se ubránit UMÍM.

Četla jsem si znovu pohádku o Minhovi. Možná nejde dobře pochopit řečena slovy, stejně jako místo kam přišel, snad protože to není místo, nejde říci "kam" ani tam nepřišel protože tam není cesty. Je to spíše stav mysli a duše, sekunda ve které opustíme kruh, po dlouhé námaze. Jako když se snažíte prasknout balónek - nejdříve se musíte přiblížit, potom dlouho tlačit a nakonec, v momentě praskne a obal se stane bezvýznamným a nastane volnost kde hmota nemá své místo ani použití.
Jak hloupě to zní řečeno slovy.

Dneska mi nejde příliš snít. Kolem hlavy mi létají zlaté mušky, se zeleně odleskujícími křídly. Nevidím je ale tak jasně jak bych chtěla, snad mi brání únava, snad mi brání bílí, snad...
snad jsem se teď zaměřila příliš na kamení pod nohama a zapoměla vnímat krajinu kam směřuji.

Chtěla bych dokázat opustit krajinu, kde září místo měsíce monitor počítače, a kde místo větru v hlavě hučí řev démona. To všechno jednou překonám a najdu to, co jsi našel ty, když jsi ochutnal ze stromu poznání.
Stačí nepřestat sledovat své slunce.