Prý jsi moc dlouhá, řekla slečna v sukni a tričku s kapelou špendlíkem ukřižovanou nad počítačem. Klik a byla pryč.
Prý jsi moc snová, řekl muž s brýlemi s tlustými plastovými obroučky a pečlivě žehlenou košilí. Nemám prý létat v oblacích.
Prý jsi moc nereálná, řekla žena v bílém háčkovaném svetříku, obarvenýma vlasama co marně schovávají bílé vlásky na spáncích.
Prý nic neříkáš, pomyslel si kluk s tuhou pastou na hlavě (ehm prý gel) v sekundě kdy odcházel.
Prý neznáš gramatiku, řekla slečna s culíkem plazícím se jí po ramenou a ohrnujíc nos odkráčela po tenké pavučině internetové sítě jinam.
Prý...
Co na tom záleží. Jsi má :-)
A je kdosi, kdo si tě přečetl, má povídko a snad se mu to zalíbilo.
Snad přečetl všechna tvá slova, našel jejich význam, přijal tě do své reality, pochopil tvou řeč a odpustil mi mou nedokonalost.
Nejsi na světě zbytečně.
Vím to.
Kdysi jsem si myslela, že jsem tu zbytečně já.
Teď mám po těle jizvy, překroucený osud a kameny na srdcích lidí kolem mne které je i mě stále znovu kamenují. Ale za to jsem si jistá že na zemi nejsem zbytečně.
Ať už je země cokoli.
Nejsme tady zbytečně.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Terezkina povídko,
děkuji, že mě hladíš na duši a učíš mě ve skrytých zákoutí Tvé vlastní reality. Já se rád brouzdám v liniích Tvých jednotlivých písmenek a hledám smysl a důvod, ve kterém jsi ukrytá před zraky těch, kteří ještě nechápou Tvé jemné chvění. To je na Tobě tak krásné... vždy se vyjevíš jen souznícím dušičkám, které mají předpoklady porozumět Tvému snění, Tvé vlastní realitě, Tvému chvění. Miluji Tě povídko a raduji se, že jsi byla stvořena láskou jednoho srdíčka.
Okomentovat