Stanica ked caka a zpieva...

(poznámka prekladatle: jde o preklad zdanlive nerozlustitelneho textu na strance deniku, popsaneho na vlakove stanici Bratislava, pri cekani na nocni vlak, smer Trencin. Jde o kod, o slovni spojeni a slova, ktera vyjadruji priliz mnoho a zrejme ani preklad nevyadri celou jejich podstatu, podstatu chvile, kdy Stanica čaká a zpieva)

Stanica caka a zpieva hrstka lidi si posedala na lavicky v malém pokojíku, verejném stejně jako soukromém, minutovou zastávkou turistů a nočním hotelem bezdomovců. Snad jen ti poslouchají zpev stanice, zpev nadherny, tichy, nepreslechnutelny.
Cikán v posteli Na protější lavičce odpočívá v poloze ležmo cikán. Zpodbundy mu volně stéká k zemi tlustá ruka, a dvě tenké vyhublé nohy, v modrých ryflích a černých teniskách. Na
červené čepici
která začíná u límce bundy a končí u opěradla lavečky (která tak pohltila celou hlavu, takže tu nelze již vidět vůbec) na všechno dohlíží pár červených hrůzostrašných očí.
Žena vnořená v peří Vedle spícího cikána sedí žena. I ona přišla o hlavu; o tom že je žena svědčí jen hnědé vlasy v culíku vylézající zpodčepice.
Asi je to nakažlivé.
Pod čepicí má kromě vlasů i zbytek těla, které tvoří koule z péřové černé bundy, která usazená na lavečce takto zpočívá nehnutě, obklopena igelitkami.
Věšáky Podlahu, kterou tvoří šedé kamenné kachličky, z nich každá měla jinou barvu
(opravdu, nenalezla jsem ani jednu kachličku stejné barvy, tedy stejného odstínu, zřejmně každý kus žuly a tedy každá kachlička pochází z jiné doby, z jiného lomu a zřejmě jiného světa a všechny se setkali tady, v čekárně na Bratislavském vlakovém nádraží.)
dělí od vzduchu, větru a listí a všeho tam venku skleněnná stěna, tedy okna tak těsně poskládané že tvoří stěnu. Nelže ji ale vidět, protože nám zavazí skříňky s věšáky. Takové co mají psychiatři v čekárnách, nebo co stojí ve starých bytech opuštěně na chodbě. Ale nikdy v takovémto počtu, a už vůbec ne v čekárně vlakového nádraží, před skleněnnou stěnou.
Muži následují ženského příkladu K ženě v černé bundě bez hlavy, si přisedl muž v šedé bundě a zanořil se do ní stejným způsobem a rovněž tak přišel o hlavu a spočinul stejně jako ona, v této poloze bez jediného pohybu, ba bez jediné známky života. Možná ty kachličky vyrobyli z lidí co tu takto skameněli v péřových bundách.
Odrazy V oknech, tedy skleněné stěně, nebo ve skle oknech těsně u sebe, se odráží můj stín, stín mích přátel, lidí bez hlav i všech ostatních. Z venku lze vidět jen pouliční lampy.
Obraz aneb chutě Hanka si na zem bezohledně položila deníky.
Bezohledně proto, že na deskách toho, který ležel nahoře, jsou lístky čajovníku pomalu se nořící do vody.

Mám velkou chuť na čaj.

Opět věšáky - 11 ulomených, 19 rovných a tedy použitelných. K čemu tu jsou? Možná v nich spí lidé bez hlav, kdy se obsadí všechny lavičky. Možná ne.
Blik Nad mojí hlavou bliklo světlo. Strop je tu plný světel. Ale jedno bliklo a mě napadlo že by mohli všechny zhasnout. Asi mám strach. Asi jsem unavená a byla by to vhodná chvíle proto usnout.
Květiny Vzpomínám na koncert kde jsem před chvilkou byla. Byl kouzelný a tanečnice a tanečníci se měnili s hudbou. V jednu chvíli se proměnily dívky v květiny. Vanilka, Blatouch bahení, Poměnka lesní, modrá Orchidej, Mateřídouška, Chryzantéma; točily se dokola, točily a okvětní lístky jim vláli kolem nohou. Muži se změnili v kaktusy. Z fialovými kvétky na hlavě, jako má můj Melounový Cukr.
Modrý Vodopád Nakonec se na tanečníky spustil modrý vodovád světla. Včechno bylo modré. I my jsme byli modří.
Stáda koní Krásní byli také koně, kteří vybíhali z jeviště do hlediště, k nám, když tanečníci stepovali v botách, okovaných stříbrnými pokůvkami. Pod jejich nohama se rodili, aby mohli vyběhnout a utéct skrz nás, skrz stěny, do širokých plání, které tu byli dávno před člověkem a které jsou dnes stejně viditelní jako koně kteří po nich utíkají za tou krásnou minulostí.
Osminožci Po skleněné stěně lezou malí pavoučci, lesknou se ve světle zářivky (která už víckrát neblikla) a zdraví mne. Začíná pro ně den zatímco já bych šla raději u spát.
Televizní život A je to tu zas, sleduji svět jako divák. V divadle jsem di připadala mnohem reálnější, ila jsem s hudbou a tančila s tanečníky, byl to skutečný svět a já ho ovládala. Tadyjen sedím a sleduji, jak se věci dějí...
Rybí polibek K nohám které mi hoří tichým ohněm únavy připluly rybky. Jsou to okouni, rybky mého dětství. Zůstali semnou. A teď připluli a líbají moje nohy, moje lýtka, aby je ochladili.

Vyrážíme. Vlak nás nepočká. A stanica bude zpievat svoju piesen dalej, aj bez nas.

:-)