Prvomájověc

První máj, svátek práce, všichni mají volno a tak ho tráví v páru a kdo ne v páru tak v páře s někým jiným když spolu paří. A já se vydala jen na procházku.
Kudy jít, kam se vydat? Tolik cest a tak málo času, miliony kroků jeden dva tři ctyři pět... levá pravá levá pravá levá - úkrok, kolem trsu trávy - a znovu levá. Myslím, že vítr nefoukal, nevzpomínám si že by vítr foukal. Stromy netancovali a květiny se tiše skláněli pěšince hráze, po které jsem šla. Pampelišky skláněly hlavičky a dívaly se ná mé bílé botky. Koukaly na zelené tkaničky jak se
pro
___plé
______tají
jako žížali a drží mou nohu pevně uvnitř boty, aby netekla a neopustila polobotku na cestě v dešti který měl přijít. Já ale nevěděla že má přijít. Ani jsem si nevšimla těžkých mraků nad hlavou, dívala jsem se na paprsky slunce co tančily po obloze když pronikly šedavou hmotou mraku. Vypadali
jako
Ž
_E
__B
___Ř
____Í
_____K
______Y
směřující vhůru a kdybych přišla blíž, kdybych stála těsně u nich, mohla bych sáhnout na příčky ze stříbrné kovové slitiny a vylést nahoru. Jsem ale příliž daleko. Ale stejně bych asi nevylezla. Každý přece ví že žebříky ze stříbrné kovové slitiny přejímají sluneční teplo a každý kdo se chce chopit příček aby vystoupal, si spálí dlaně, ba i prsty.
Vedle hráze se táhne řeka. Je to veliká řeka, Moravia, po obou stranách obsypána muži, na malých stoličkách, v maskáčových bundách, s několika tenkými proutky u nohou a batohy se svačinou zabalenou v bílém mastném šustivém papíru.
Napadlo mě, pročpak mají všichni maskáče. Možná se bojí aby je ryby neviděli, aby se nelekly a neodplavaly, třebaže budou dnes hlady a nepochutnají si na červech s rajčatovou omáčkou, které jim rybáři servírují na stříbrném podnosu s háčkem ostrým tak, že by se zaryl do pysku ryby a nepustil, dokud by ho sám rybář v maskáčích nevyprostil. Pro rybu by to však nebyla úleva, ale čekání na Smrt. Čekání na porci másla, koření a citrónu v novém plechovém domově, placatém a horkém.
A tak jsem šla po úzké cestičce na vysoké travnaté hrázy nad řekou obsypanou muži v maskáčích s červy v rajčatové omáčce.
///TRÁVA se skláněla stejně jako pampelišky, ale byla mnohem delší a tenčí, lehčí a vznešenější.
///TRÁVA upoutala mou pozornost.
Tichounce šeptala:/já ti půjčím moji píšťalku, mou zelenou píšťalku, abys tu nebyla sama na 1.máj. Můžeš na něj zahrát a uvidíš, uvidíš že přivoláš, uvidíš že uslyší, uvidíš že přijde/
///TRÁVA se přikrčila a zatnula kořínky, aby utišila bolest když škubnu abych si půjčila /zelenou píšťalku/ a zahrála, abych přivolala, aby slyšel, aby přišel.

Tón byl Vysoký a Tenký.

Znělo to jako káně, letící nad kamenitou horou, co volá ze všech sil, z hlouby srdce až se mu napínají hlasivky bolestivě, zrovna tak jako to bolelo píšťalku kdy jsem do ní zapřela můj vítr, zrozený mezi rty.
Druhý tón zněl chraplavě, ještě bolestněji, ještě naléhavěji.

Znělo to jako kotě v dřevěné bedínce, kdy ji statný muž potápí v hluboké černé studni v mrazivé vodě. Škrábe se nahoru a kříčí, snaží se křičet jako lev, jako ten největší lev co byl kdy zrozen pod sluncem. Ale do krku mu už pronikají bublinky a pulci ze studánky a tak jen chrčí a hlásek zaniká.

Pokračovala jsem po cestičce. K nosu mi přilétla vůně ohně, z dvorku, který hráz chránila, kde si nějací chlapci opékali bílí chleba a špek. Do oka mi padlo ještě něco...
---------- Kapka.
a za chvíli další a další.
___p
__r
____š
_e
_____l
___o.

prošla jsem okolo party rybářů kteří neměli maskáče. Možná proto zřejmě nechytili žádnou rybu. Jediné co se snažili chytit byla opice. Opice, zlatá opice s bílím kloboučkem, nikoli kuchařským, ale pivním.
Jeden znich říkal nenápadným hlasem, jak se už takové poznámky říkávají: "teda, jde kolem a ani se neusměje!" Otočila jsem se na bílé botce a prsty si roztáhla pusu od ucha k uchu, do širokého úsměvu a zhoupla se v koleni jako princezna a obočí mi vyjelo vysoko až se dotklo prvních dreadů. "A omrdat bys nechtěla?"
Zřejmě by rádi lovili i něco jiného než ryby a opice.
Odešla jsem opačným směrem a moje tričko se začalo měnit, začalo tmavnout malými flíčky od dešťových kapek. Ale vítr stále nefoukal, nebo se mi zdálo že dnes nefouká.

Pampelišky

ŽELEZNIČNÍ MOST

Tady jsem kdysi chtěla zemřít. Proč mne to teď napadlo? Těžká kovová konstrukce mi povolila přechod na druhou stranu řeky. Byla jsem na cestě domů.


Slyšel někdo mou píšťalku?


Ten den nefoukal vítr, nebo se mi zdálo že nefouká. A taky nelétali ptáci. Nepamatuji si žádné ptáky. Jen když jsem byla v půli mostu, podemnou přistával hrdě zbarvený kačer. Přistával někam kde čekal, že ho uvidí nějaká kačena. Asi chtěl také chytat víc než jen ryby.
Druhý pták byl bílý racek, měl černý obojek a doširka otevřený zobáček a křičel, křičel podobně, jako /zelená píšťalka/
Byl to hezký svátek práce.

Nebyla jsem sama.