Koukm se na fotku, ne staré, jen pár měsíců prý. Vidím svou vlastní tvář, vidím lidi co znám, vidím svůj byt. Příjde mi že jsme to nikdy nepřožila. Nepamatuju si jediný den, jedinou chvíli, jedinou větu, nic. Kde jsme byla? Snad někde pryč? Stalo se to vůbec?
Snažím se vzpomenout a čím víc se snažím tím víc mi fotky přijdou cizí. A tím více mi přijdou cizí věci kolem mě.
Co je to za byt?
Vejdu do kuchyně. Rozhlížím se v pološeru. Je vůbec šero? Vždyť lustr svítí. A proč je venku už tma? Otáčím se. Linka, dřez, lednice, stůl... kde to sakra jsem?
Podla podemnou, nepamatuju si ji. Co to je? Kde se vzala? Kde jsem se vzala já?
T podlaha tu není, já ji neznám, nevím kde jsem a kde je já, štítím se toho, štítím se všeho kolem mě!
Jak mám stát na té podlaze, co když mě vsákne do své neexistence a já nebudu tak jako ona! a co když už dávno nejsem, jak jsem kdysi chtěla!
Hnus
Hnus olem mě
štítím se všeho
nejsem tu a ta podlaha tu není a ten stůl a linka co to je? Kde se vzala, co ta podlaha
lepí se mi mezi prsty a vsakuje mě
echci tu být a nemůžu
necítím
a cítím
a je to ještě hoší než před tím...
Zem není
není strop
je to zem či strop co to je?
Je to?
Jsem já kde jsem?
Jsem já? Nejsem tam, tady, kde?
Jsem zmatená a je mi špatně
A ta podlaha tak odporná, nemůžu na ní stát, nemůžu se ničeho dotknout
je to odporné
protože to není
je to cizí
protože si to nepamatuju
hnus
jen hnus
odpor a není útěku
a cesta zmizela
a já...
už něak nevzpomínám, co mě má zachránit, když vše je tak odporné
ve chvíli kdy hlava zapomene
že je hlavou
sobota 6. září 2008
úterý 17. června 2008
V bílém popelavém kruhu
Procházím ulicí, míjím velké domy
s barevnou omítkou a hnízdy vlaštovek
A přemýšlím jestli je někdo vidí v barvách
které tančí před zrakem
jako já.
Připadám si trochu osamělá.
Střechu rudým listím hladí stromy
Netopýři mávají a zní skřek
A my dva ležíme na vyhřátých skalách,
pod vodopády. Jako zázrakem
měsíc se kutálí dokola
a Ty,
který mi to dáváš vidět...
...asi bych neměla.
Mého prstu dotkla se jeho dlaň
rychle se spojily, jak magnety, k sobě
Letíme vysoko a vítr mi čechrá volnou sukni
Trochu se stydím
jak myslím na svého průvodce.
Je těžké mít v srdci kámen čediče
a chtít se dál vznášet.
Ve vysoké trávě stojí sedmihlavá saň
Nic na tom že nežije v téhleté módní době.
Ty mi nabízíš záchranu? Tak sfoukni
Tu věčnou svíci
Zapeklitých kruhů jménem obyčej
I když jsi jen přízrak
Který mne nikdy neobejme,
Tak jako vášeň
Nejspíš tě miluji daleko víc
asi bych neměla...
Pro tu cestu z kruhu
Do věčného prostranství
Bez žhavých sopek
A bílého popela
Co padá pro ostudu.
úterý 3. června 2008
je to tak
Je to tak a možná trochu jinak
je to zřejmé jak kámen v dlani
jako chleba v ústech nebo vůně čaje
že jsi tady, stojíš vedle mě.
Je to tak a jenom já zde vím to
díky tobě splní se mi přání
dostanu se tam, do tvého ráje
tak jako večer při usínání.
Je to tak, a moje znamení
navždycky spojuje mne s tebou
tys dokázal, Minh, co snažili se
dokázat tisíce
díky tobě v horku, ruce mne zebou
a v zimě potím se
dík tobě nemusím jíst ani spát
dík tobě nemusím naříkat
čtu z písem větru a slyším hudbu stromů
když hladím vodu tvých vlasů se dotýkám
Minh, příjdu tam, kde jsi teď ty
tam, venku z kruhu frází
Minh
Minh
na spirále věčného života
kde všechno je nové každou sekudou
nic se neopakuje
nic není marné
nic nelže
je to tak, nebo trochu jinak,
že vznášíš se všude kolem mne
to ty jsi mne dostal ven, ukázal mi jak
zůstat mimo marnost
uzavřených kruhů.
je to zřejmé jak kámen v dlani
jako chleba v ústech nebo vůně čaje
že jsi tady, stojíš vedle mě.
Je to tak a jenom já zde vím to
díky tobě splní se mi přání
dostanu se tam, do tvého ráje
tak jako večer při usínání.
Je to tak, a moje znamení
navždycky spojuje mne s tebou
tys dokázal, Minh, co snažili se
dokázat tisíce
díky tobě v horku, ruce mne zebou
a v zimě potím se
dík tobě nemusím jíst ani spát
dík tobě nemusím naříkat
čtu z písem větru a slyším hudbu stromů
když hladím vodu tvých vlasů se dotýkám
Minh, příjdu tam, kde jsi teď ty
tam, venku z kruhu frází
Minh
Minh
na spirále věčného života
kde všechno je nové každou sekudou
nic se neopakuje
nic není marné
nic nelže
je to tak, nebo trochu jinak,
že vznášíš se všude kolem mne
to ty jsi mne dostal ven, ukázal mi jak
zůstat mimo marnost
uzavřených kruhů.
čtvrtek 29. května 2008
Minh - kapitola druhá
Sedím doma, přede mnou výdobytek moderní doby, černá klávesnice s bílými písmeny (odjakživa mám ráda bílé písmena na černém podkladu, jen pro vydání knihy je to drahá záležitost, ale právě tak získávají svoji vzácnost)
Přemýšlím. Je mi dobře, ale na druhou stranu je těžké dostat se zase do krajin, kde mi je ještě líp. Do míst, kde mě netrápí věci které mi tady kříží cestu.
Přídi zpět, aspoň na chvilku, můj učiteli, poutníku který mě provázíš. Nositeli posvátného jména.
Minh.
Jsi tak trochu tajným společníkem, stejně jako byli tajní moji démoni. Ale s tebou se cítím bezpečně. Dokonce bezpečněji než v církvi, protože vím že ti věřím. Ty mi říkáš i nepříjemné věci.
Zase tu byli démoni, a dotíraly. Řekli mi že to nemůžu dokázat. Že jsi byl jediný, že nemůžu být ani trochu jako ty. A jestli se mi to prý podaří, zavřou mě zase do léčebny a odtud se špatně dostává.
Ale já raději věřím tobě.
V pokoji začíná sněžit z bílých záclon a já jsem ráda že tak mohu vidět že jsi stále semnou. Nejradši bych šla ven, ale mám pořád u sebe moji malou sestru. U její postýlky spí lvice a já vím že ji chrání, alespoň zatím. Mě nechrání nikdo. Ani ty. Ty jsi můj učitel.
Naučil jsi mě že není radno spoléhat se na někoho jiného. Lidé se mohou spolehnout na strážné anděli, ale zároveň se upíšou sloužit jim. Ty jsi mi ukázal že můžu vše dokázat sama.
Suché stromy kolem mě, obsypali větve zeleným listím. Během sekundy. Jak je to krásné. Svět který vidím já, který mi nikdo nevezme. Snad kromě Bílých. Ale těm se dá ubránit, vím že dá. Snad kromě lží démonů. Ale těm se ubránit UMÍM.
Četla jsem si znovu pohádku o Minhovi. Možná nejde dobře pochopit řečena slovy, stejně jako místo kam přišel, snad protože to není místo, nejde říci "kam" ani tam nepřišel protože tam není cesty. Je to spíše stav mysli a duše, sekunda ve které opustíme kruh, po dlouhé námaze. Jako když se snažíte prasknout balónek - nejdříve se musíte přiblížit, potom dlouho tlačit a nakonec, v momentě praskne a obal se stane bezvýznamným a nastane volnost kde hmota nemá své místo ani použití.
Jak hloupě to zní řečeno slovy.
Dneska mi nejde příliš snít. Kolem hlavy mi létají zlaté mušky, se zeleně odleskujícími křídly. Nevidím je ale tak jasně jak bych chtěla, snad mi brání únava, snad mi brání bílí, snad...
snad jsem se teď zaměřila příliš na kamení pod nohama a zapoměla vnímat krajinu kam směřuji.
Chtěla bych dokázat opustit krajinu, kde září místo měsíce monitor počítače, a kde místo větru v hlavě hučí řev démona. To všechno jednou překonám a najdu to, co jsi našel ty, když jsi ochutnal ze stromu poznání.
Stačí nepřestat sledovat své slunce.
Přemýšlím. Je mi dobře, ale na druhou stranu je těžké dostat se zase do krajin, kde mi je ještě líp. Do míst, kde mě netrápí věci které mi tady kříží cestu.
Přídi zpět, aspoň na chvilku, můj učiteli, poutníku který mě provázíš. Nositeli posvátného jména.
Minh.
Jsi tak trochu tajným společníkem, stejně jako byli tajní moji démoni. Ale s tebou se cítím bezpečně. Dokonce bezpečněji než v církvi, protože vím že ti věřím. Ty mi říkáš i nepříjemné věci.
Zase tu byli démoni, a dotíraly. Řekli mi že to nemůžu dokázat. Že jsi byl jediný, že nemůžu být ani trochu jako ty. A jestli se mi to prý podaří, zavřou mě zase do léčebny a odtud se špatně dostává.
Ale já raději věřím tobě.
V pokoji začíná sněžit z bílých záclon a já jsem ráda že tak mohu vidět že jsi stále semnou. Nejradši bych šla ven, ale mám pořád u sebe moji malou sestru. U její postýlky spí lvice a já vím že ji chrání, alespoň zatím. Mě nechrání nikdo. Ani ty. Ty jsi můj učitel.
Naučil jsi mě že není radno spoléhat se na někoho jiného. Lidé se mohou spolehnout na strážné anděli, ale zároveň se upíšou sloužit jim. Ty jsi mi ukázal že můžu vše dokázat sama.
Suché stromy kolem mě, obsypali větve zeleným listím. Během sekundy. Jak je to krásné. Svět který vidím já, který mi nikdo nevezme. Snad kromě Bílých. Ale těm se dá ubránit, vím že dá. Snad kromě lží démonů. Ale těm se ubránit UMÍM.
Četla jsem si znovu pohádku o Minhovi. Možná nejde dobře pochopit řečena slovy, stejně jako místo kam přišel, snad protože to není místo, nejde říci "kam" ani tam nepřišel protože tam není cesty. Je to spíše stav mysli a duše, sekunda ve které opustíme kruh, po dlouhé námaze. Jako když se snažíte prasknout balónek - nejdříve se musíte přiblížit, potom dlouho tlačit a nakonec, v momentě praskne a obal se stane bezvýznamným a nastane volnost kde hmota nemá své místo ani použití.
Jak hloupě to zní řečeno slovy.
Dneska mi nejde příliš snít. Kolem hlavy mi létají zlaté mušky, se zeleně odleskujícími křídly. Nevidím je ale tak jasně jak bych chtěla, snad mi brání únava, snad mi brání bílí, snad...
snad jsem se teď zaměřila příliš na kamení pod nohama a zapoměla vnímat krajinu kam směřuji.
Chtěla bych dokázat opustit krajinu, kde září místo měsíce monitor počítače, a kde místo větru v hlavě hučí řev démona. To všechno jednou překonám a najdu to, co jsi našel ty, když jsi ochutnal ze stromu poznání.
Stačí nepřestat sledovat své slunce.
pátek 23. května 2008
Minh
Slunce se rodilo nad červenou horou a písek rozvířený větrem se leskl barevnými třpytkami v jeho záři. Minh seděl pod bílým dubem. Měla již přesně 500 let a zasadil ji Minh vlastní rukou. Seděl na plochém kameni a pozoroval mloka jak pomalu kráčí kolem něj a ocasem zanechává tenkou linku v pouštním písku.
Je čas vyrazit na cestu. Smetl si z kalhot drobečky chleba a kmínu, dopil ze šálku poslední kapky studeného čaje a schoval ho do tašky. Vyrazil za sluncem.
Jednoho dne k tobě přijdu a budeme konečně spolu. Jednoho dne mi budeš blízko a já tě obejmu. Proto jsem se rozhodl za tebou jít přestože mi utíkáš. Přestože říkají že tě nedohoním. Proto, jsem se rozhodl nezemřít. Proto tady straším už 600 let a vracím se ke svým stromům které jsem zasadil na cestě před mnoha lety v ozách, lesích a městech kam jsem kdy přišel.
Nikdy se nevzdám, nikdy.
Nevím jak dlouho Minh putoval. Vím jen že slunce nikdy nedohonil. Ale nebylo to tím že nešel dost rychle. Nemohl ho dohonit. Nikdo nemůže dohonit slunce. Přestože slunce mu bylo vděčné za jeho lásku, utíkalo před ním celých 600 let a dalších 600 by utíkalo dál, protože vědělo že by milovaného a oddaného Minha spálilo na popel a on by splynul s pouštním pískem.
Na své pouti byl dlouho, až do dnešní noci, kdy se slunce rozhodlo že mu dá poznání. Odbočilo ze své obvyklé cesty k západu a vydalo se západojižně. Tak dovedlo Minha do krajin kde nikdo před ním nebyl přestože svět poznal již mnoho poutníků. Nikdo tam nechodil protože na tomto místě nikdy nebylo slunce. Ale teď tam přišlo. A přišel i Minh. To co uviděl předčilo všechny eho představy. Znal strom života, nikdy ho neviděl ale slunce mu dávalo za jeho lásku jeho sladké plody a on na oplátku putoval a sázel Duby, jabloně a olivovníky.
Prostor dělila zítka z temnoty. Mohl vstoupit jen člověk provázený sluncem. Zem byla pokrytá malými kamínky, skleněnými, zářícími jako démanty. Světlo tančilo všude kolem Minh, jak stálo nad onou zahradou slunce. Vítr nefoukal, ale všechno se pohybovalo, každá větv a každý líst - stromu který stál vprostřed skryté zahrady.
Byl to strom pozání. Minh to věděl. Vědělo to slunce.
"Člověk z něj ochutnal jen jedinkrát a tak se jeho poznání omezilo na kruhy které se věčně opakují. naučil se jednu větu, jednu frázi, tu teď po tisíciletí omýlá stále dokola, jen používá jinýc slov a jmen." Šeptalo slunce.
Poutník kráčel po oblázcích až mu zvonili pod nohama. Došel ke kmeni. Byl plný barev které se ukazovali s paprsky odrážející se od země. Vzal do dlaně plod, byl dlouhý a hladký. Neměl žádného semena. Vše co potřeboval skývala jeho šťáva. Plod voněl nepřirovnatelnou vůní. Minh nemohl najít slova která by ji vyjádřila. I jeho chuť neohl zařadit.
Minh otevřel oči nevěda kde je. Pod sebou měl písek, u hlavy trs plevelné trávy a nad hlavou bílý dub. Byl zase okus dál, zřejmě ho přeneslo slunce když spadl na zem v opojení toho plodu.
Nebylo to nikdy více zakázané ovoce, jen lidé přestali věřit že roste a tak ho nejedli a nehledali, až se zahrada uzavřela.
Lidé potřebovali bohy a mágy aby činili zázraky, protože přestali věřit že to jsou oni kdo dokážou všechno.
Minh teď věděl něco, co nejde popsat slovy, protože slova jsou řečí fráze.
Věděl to.
Zvedl se ze země a oprášil si oblečení. Podíval se k nebi. Zářili na něm hvězdy. nikdy se na ně nedíval, měl oči jen pro slunce které miloval, ale teď věděl. Věděl a tak pil krásu všeho co mu bylo dáno okamžikem. V extázi která jím projela a zapálila oheň v jeho nitru, zvedl paže a ukázal dlaně k nebi, oslepl a ochluchl, nevnímal nic ze světa ve kterém žil celá ta staletí.
ráno našli jeho tělo spálené. Zakopali je pod bílým dubem a odešli, byl to jen poutník, snílek, blázen.
Jenom že oni nevěděli kam odešla jeho duše.
Odešel z kruhu, opustil svět kde platí jen fráze, opakování a zvyk. Ale nezemřel proto, aby se znovu narodil, tak jako všichni kolem něj.
Odešel z kruhu.
Slunce ten den vyšlo jako obvykle, zase kroužilo od východu k západu a za ním se táhli poutníci kteří je milovali.
Je čas vyrazit na cestu. Smetl si z kalhot drobečky chleba a kmínu, dopil ze šálku poslední kapky studeného čaje a schoval ho do tašky. Vyrazil za sluncem.
Jednoho dne k tobě přijdu a budeme konečně spolu. Jednoho dne mi budeš blízko a já tě obejmu. Proto jsem se rozhodl za tebou jít přestože mi utíkáš. Přestože říkají že tě nedohoním. Proto, jsem se rozhodl nezemřít. Proto tady straším už 600 let a vracím se ke svým stromům které jsem zasadil na cestě před mnoha lety v ozách, lesích a městech kam jsem kdy přišel.
Nikdy se nevzdám, nikdy.
Nevím jak dlouho Minh putoval. Vím jen že slunce nikdy nedohonil. Ale nebylo to tím že nešel dost rychle. Nemohl ho dohonit. Nikdo nemůže dohonit slunce. Přestože slunce mu bylo vděčné za jeho lásku, utíkalo před ním celých 600 let a dalších 600 by utíkalo dál, protože vědělo že by milovaného a oddaného Minha spálilo na popel a on by splynul s pouštním pískem.
Na své pouti byl dlouho, až do dnešní noci, kdy se slunce rozhodlo že mu dá poznání. Odbočilo ze své obvyklé cesty k západu a vydalo se západojižně. Tak dovedlo Minha do krajin kde nikdo před ním nebyl přestože svět poznal již mnoho poutníků. Nikdo tam nechodil protože na tomto místě nikdy nebylo slunce. Ale teď tam přišlo. A přišel i Minh. To co uviděl předčilo všechny eho představy. Znal strom života, nikdy ho neviděl ale slunce mu dávalo za jeho lásku jeho sladké plody a on na oplátku putoval a sázel Duby, jabloně a olivovníky.
Prostor dělila zítka z temnoty. Mohl vstoupit jen člověk provázený sluncem. Zem byla pokrytá malými kamínky, skleněnými, zářícími jako démanty. Světlo tančilo všude kolem Minh, jak stálo nad onou zahradou slunce. Vítr nefoukal, ale všechno se pohybovalo, každá větv a každý líst - stromu který stál vprostřed skryté zahrady.
Byl to strom pozání. Minh to věděl. Vědělo to slunce.
"Člověk z něj ochutnal jen jedinkrát a tak se jeho poznání omezilo na kruhy které se věčně opakují. naučil se jednu větu, jednu frázi, tu teď po tisíciletí omýlá stále dokola, jen používá jinýc slov a jmen." Šeptalo slunce.
Poutník kráčel po oblázcích až mu zvonili pod nohama. Došel ke kmeni. Byl plný barev které se ukazovali s paprsky odrážející se od země. Vzal do dlaně plod, byl dlouhý a hladký. Neměl žádného semena. Vše co potřeboval skývala jeho šťáva. Plod voněl nepřirovnatelnou vůní. Minh nemohl najít slova která by ji vyjádřila. I jeho chuť neohl zařadit.
Minh otevřel oči nevěda kde je. Pod sebou měl písek, u hlavy trs plevelné trávy a nad hlavou bílý dub. Byl zase okus dál, zřejmě ho přeneslo slunce když spadl na zem v opojení toho plodu.
Nebylo to nikdy více zakázané ovoce, jen lidé přestali věřit že roste a tak ho nejedli a nehledali, až se zahrada uzavřela.
Lidé potřebovali bohy a mágy aby činili zázraky, protože přestali věřit že to jsou oni kdo dokážou všechno.
Minh teď věděl něco, co nejde popsat slovy, protože slova jsou řečí fráze.
Věděl to.
Zvedl se ze země a oprášil si oblečení. Podíval se k nebi. Zářili na něm hvězdy. nikdy se na ně nedíval, měl oči jen pro slunce které miloval, ale teď věděl. Věděl a tak pil krásu všeho co mu bylo dáno okamžikem. V extázi která jím projela a zapálila oheň v jeho nitru, zvedl paže a ukázal dlaně k nebi, oslepl a ochluchl, nevnímal nic ze světa ve kterém žil celá ta staletí.
ráno našli jeho tělo spálené. Zakopali je pod bílým dubem a odešli, byl to jen poutník, snílek, blázen.
Jenom že oni nevěděli kam odešla jeho duše.
Odešel z kruhu, opustil svět kde platí jen fráze, opakování a zvyk. Ale nezemřel proto, aby se znovu narodil, tak jako všichni kolem něj.
Odešel z kruhu.
Slunce ten den vyšlo jako obvykle, zase kroužilo od východu k západu a za ním se táhli poutníci kteří je milovali.
pondělí 19. května 2008
Vanilková dýmka
Je krásné, jak se mi písmena čerstvě zrozená na papíře ztrácí v houfu stříbrných rybiček. Dýmka u mých nohou je korálem, zeleně blikavým ve světle na hladině vysoko nad mou hlavou. Rybky mizí ve tmě toho světla. Nohy a záda mi hladí řasy, dlouhé, hebké, červené a oranžové a něco mezi tím a kolem hlavy houpavě poskakují ráčci a starý, šedý mořský koník. Jsem mořská pana, s podobou podle srdce námořníků. Můžu být chobotnicí plazící se smrtonosně po kamení, stejně jako kráska s vlasy, poletující stejně jako jiskřičky hvězd co spadly do vody aby splnili tvé přání.Téhle volnosti se nic nevyrovná.
mít tohle doma, čajový koutek a dýmku a přemnoho chutí v čajových mističkách a konvičky všech tvarů a obrazů co doplňují harmonii snění. A tisícero vůní.. Bylo by to vůbec takhle krásné? Místo kam zvát přátele za levnější cenu, ale ta krása by se ztratila ve šramotu domova. Tichý kout by se změnil v rušno. Proto miluji čajovnu. Vzácné místo které není domovem ale návštěvou, tančící výjimečností nevšední cinkání rolniček ve vlasech spletených do dreadů vždycky zní jinak. Místo ticha, v hluku cizích tváří s cizími příběhy, s knihou a světem spisovatele. Kouř s úst se dál mění v hejna stříbrných rybek. Čaj svlažuje krk. Meruňka. Meruňka.
Krátká návštěva mého RÁJe
v posvátné intimnosti
nic nemůže rušit.
Skoroletní déšť
kroupy - kroupy - kroupy
letní ledové perličky, co
padají a zpívají vysokými tóny
o Slepotě světla a umírání
kapky - vítr - kroupy
nikdo mi neprozradil, kdo
otevřel mi křehké křišťálové brány,
zahubil slavíky i vrány.
Prošla jsem bránou nejen svojí touhou
však nezapomínám na reálný svět
možná, jednou, zapomenu
a nebudu toho litovat
(až nebudu nikoho znát)
V mích očích už nejsou slzy
(vynechaje kouř ohně či hnusných cigaret)
kámen který tížil srdce, se
roztříštil
rozplynul
střepy mě zase tolik nezranily
V mích očích už není slepé nadšení
(mánie já-jsem-král, ničivý hurikán mozku)
konec extrémních výlevů,
křičící
ničící
vzbuzující rozporné plašení.
pustila jsem tak své démony,
pustila jsem výmluvnou debilitu.
nahradila hrůzu
i hloupost
RADOSTÍ
(řekla bych láskou ale jako slovo je láska již zpopelněna neúctou)
žiji ve svém RÁJi
kde záleží na přítomné sekundě
Chemické látky a hormony?
nemoc nezmění mou identitu
zas dám si barevnou blůzu
a zapomnění
starostí.
Problémy jsou a musíme je řešit
ale občas není od věci
Utéci
do krajin fantazie
která je /věřte mi/ skutečná
stačí ochutnat.
kroupy
letní ledové perličky, co
padají a zpívají vysokými tóny
o Slepotě světla a umírání
kapky - vítr - kroupy
nikdo mi neprozradil, kdo
otevřel mi křehké křišťálové brány,
zahubil slavíky i vrány.
Prošla jsem bránou nejen svojí touhou
však nezapomínám na reálný svět
možná, jednou, zapomenu
a nebudu toho litovat
(až nebudu nikoho znát)
V mích očích už nejsou slzy
(vynechaje kouř ohně či hnusných cigaret)
kámen který tížil srdce, se
roztříštil
rozplynul
střepy mě zase tolik nezranily
V mích očích už není slepé nadšení
(mánie já-jsem-král, ničivý hurikán mozku)
konec extrémních výlevů,
křičící
ničící
vzbuzující rozporné plašení.
pustila jsem tak své démony,
pustila jsem výmluvnou debilitu.
nahradila hrůzu
i hloupost
RADOSTÍ
(řekla bych láskou ale jako slovo je láska již zpopelněna neúctou)
žiji ve svém RÁJi
kde záleží na přítomné sekundě
Chemické látky a hormony?
nemoc nezmění mou identitu
zas dám si barevnou blůzu
a zapomnění
starostí.
Problémy jsou a musíme je řešit
ale občas není od věci
Utéci
do krajin fantazie
která je /věřte mi/ skutečná
stačí ochutnat.
kroupy
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)