Minh

Slunce se rodilo nad červenou horou a písek rozvířený větrem se leskl barevnými třpytkami v jeho záři. Minh seděl pod bílým dubem. Měla již přesně 500 let a zasadil ji Minh vlastní rukou. Seděl na plochém kameni a pozoroval mloka jak pomalu kráčí kolem něj a ocasem zanechává tenkou linku v pouštním písku.
Je čas vyrazit na cestu. Smetl si z kalhot drobečky chleba a kmínu, dopil ze šálku poslední kapky studeného čaje a schoval ho do tašky. Vyrazil za sluncem.

Jednoho dne k tobě přijdu a budeme konečně spolu. Jednoho dne mi budeš blízko a já tě obejmu. Proto jsem se rozhodl za tebou jít přestože mi utíkáš. Přestože říkají že tě nedohoním. Proto, jsem se rozhodl nezemřít. Proto tady straším už 600 let a vracím se ke svým stromům které jsem zasadil na cestě před mnoha lety v ozách, lesích a městech kam jsem kdy přišel.
Nikdy se nevzdám, nikdy.

Nevím jak dlouho Minh putoval. Vím jen že slunce nikdy nedohonil. Ale nebylo to tím že nešel dost rychle. Nemohl ho dohonit. Nikdo nemůže dohonit slunce. Přestože slunce mu bylo vděčné za jeho lásku, utíkalo před ním celých 600 let a dalších 600 by utíkalo dál, protože vědělo že by milovaného a oddaného Minha spálilo na popel a on by splynul s pouštním pískem.

Na své pouti byl dlouho, až do dnešní noci, kdy se slunce rozhodlo že mu dá poznání. Odbočilo ze své obvyklé cesty k západu a vydalo se západojižně. Tak dovedlo Minha do krajin kde nikdo před ním nebyl přestože svět poznal již mnoho poutníků. Nikdo tam nechodil protože na tomto místě nikdy nebylo slunce. Ale teď tam přišlo. A přišel i Minh. To co uviděl předčilo všechny eho představy. Znal strom života, nikdy ho neviděl ale slunce mu dávalo za jeho lásku jeho sladké plody a on na oplátku putoval a sázel Duby, jabloně a olivovníky.
Prostor dělila zítka z temnoty. Mohl vstoupit jen člověk provázený sluncem. Zem byla pokrytá malými kamínky, skleněnými, zářícími jako démanty. Světlo tančilo všude kolem Minh, jak stálo nad onou zahradou slunce. Vítr nefoukal, ale všechno se pohybovalo, každá větv a každý líst - stromu který stál vprostřed skryté zahrady.
Byl to strom pozání. Minh to věděl. Vědělo to slunce.
"Člověk z něj ochutnal jen jedinkrát a tak se jeho poznání omezilo na kruhy které se věčně opakují. naučil se jednu větu, jednu frázi, tu teď po tisíciletí omýlá stále dokola, jen používá jinýc slov a jmen." Šeptalo slunce.
Poutník kráčel po oblázcích až mu zvonili pod nohama. Došel ke kmeni. Byl plný barev které se ukazovali s paprsky odrážející se od země. Vzal do dlaně plod, byl dlouhý a hladký. Neměl žádného semena. Vše co potřeboval skývala jeho šťáva. Plod voněl nepřirovnatelnou vůní. Minh nemohl najít slova která by ji vyjádřila. I jeho chuť neohl zařadit.

Minh otevřel oči nevěda kde je. Pod sebou měl písek, u hlavy trs plevelné trávy a nad hlavou bílý dub. Byl zase okus dál, zřejmě ho přeneslo slunce když spadl na zem v opojení toho plodu.
Nebylo to nikdy více zakázané ovoce, jen lidé přestali věřit že roste a tak ho nejedli a nehledali, až se zahrada uzavřela.
Lidé potřebovali bohy a mágy aby činili zázraky, protože přestali věřit že to jsou oni kdo dokážou všechno.
Minh teď věděl něco, co nejde popsat slovy, protože slova jsou řečí fráze.
Věděl to.
Zvedl se ze země a oprášil si oblečení. Podíval se k nebi. Zářili na něm hvězdy. nikdy se na ně nedíval, měl oči jen pro slunce které miloval, ale teď věděl. Věděl a tak pil krásu všeho co mu bylo dáno okamžikem. V extázi která jím projela a zapálila oheň v jeho nitru, zvedl paže a ukázal dlaně k nebi, oslepl a ochluchl, nevnímal nic ze světa ve kterém žil celá ta staletí.


ráno našli jeho tělo spálené. Zakopali je pod bílým dubem a odešli, byl to jen poutník, snílek, blázen.

Jenom že oni nevěděli kam odešla jeho duše.

Odešel z kruhu, opustil svět kde platí jen fráze, opakování a zvyk. Ale nezemřel proto, aby se znovu narodil, tak jako všichni kolem něj.
Odešel z kruhu.

Slunce ten den vyšlo jako obvykle, zase kroužilo od východu k západu a za ním se táhli poutníci kteří je milovali.