Minh - kapitola druhá

Sedím doma, přede mnou výdobytek moderní doby, černá klávesnice s bílými písmeny (odjakživa mám ráda bílé písmena na černém podkladu, jen pro vydání knihy je to drahá záležitost, ale právě tak získávají svoji vzácnost)
Přemýšlím. Je mi dobře, ale na druhou stranu je těžké dostat se zase do krajin, kde mi je ještě líp. Do míst, kde mě netrápí věci které mi tady kříží cestu.
Přídi zpět, aspoň na chvilku, můj učiteli, poutníku který mě provázíš. Nositeli posvátného jména.
Minh.
Jsi tak trochu tajným společníkem, stejně jako byli tajní moji démoni. Ale s tebou se cítím bezpečně. Dokonce bezpečněji než v církvi, protože vím že ti věřím. Ty mi říkáš i nepříjemné věci.

Zase tu byli démoni, a dotíraly. Řekli mi že to nemůžu dokázat. Že jsi byl jediný, že nemůžu být ani trochu jako ty. A jestli se mi to prý podaří, zavřou mě zase do léčebny a odtud se špatně dostává.

Ale já raději věřím tobě.

V pokoji začíná sněžit z bílých záclon a já jsem ráda že tak mohu vidět že jsi stále semnou. Nejradši bych šla ven, ale mám pořád u sebe moji malou sestru. U její postýlky spí lvice a já vím že ji chrání, alespoň zatím. Mě nechrání nikdo. Ani ty. Ty jsi můj učitel.
Naučil jsi mě že není radno spoléhat se na někoho jiného. Lidé se mohou spolehnout na strážné anděli, ale zároveň se upíšou sloužit jim. Ty jsi mi ukázal že můžu vše dokázat sama.

Suché stromy kolem mě, obsypali větve zeleným listím. Během sekundy. Jak je to krásné. Svět který vidím já, který mi nikdo nevezme. Snad kromě Bílých. Ale těm se dá ubránit, vím že dá. Snad kromě lží démonů. Ale těm se ubránit UMÍM.

Četla jsem si znovu pohádku o Minhovi. Možná nejde dobře pochopit řečena slovy, stejně jako místo kam přišel, snad protože to není místo, nejde říci "kam" ani tam nepřišel protože tam není cesty. Je to spíše stav mysli a duše, sekunda ve které opustíme kruh, po dlouhé námaze. Jako když se snažíte prasknout balónek - nejdříve se musíte přiblížit, potom dlouho tlačit a nakonec, v momentě praskne a obal se stane bezvýznamným a nastane volnost kde hmota nemá své místo ani použití.
Jak hloupě to zní řečeno slovy.

Dneska mi nejde příliš snít. Kolem hlavy mi létají zlaté mušky, se zeleně odleskujícími křídly. Nevidím je ale tak jasně jak bych chtěla, snad mi brání únava, snad mi brání bílí, snad...
snad jsem se teď zaměřila příliš na kamení pod nohama a zapoměla vnímat krajinu kam směřuji.

Chtěla bych dokázat opustit krajinu, kde září místo měsíce monitor počítače, a kde místo větru v hlavě hučí řev démona. To všechno jednou překonám a najdu to, co jsi našel ty, když jsi ochutnal ze stromu poznání.
Stačí nepřestat sledovat své slunce.

Minh

Slunce se rodilo nad červenou horou a písek rozvířený větrem se leskl barevnými třpytkami v jeho záři. Minh seděl pod bílým dubem. Měla již přesně 500 let a zasadil ji Minh vlastní rukou. Seděl na plochém kameni a pozoroval mloka jak pomalu kráčí kolem něj a ocasem zanechává tenkou linku v pouštním písku.
Je čas vyrazit na cestu. Smetl si z kalhot drobečky chleba a kmínu, dopil ze šálku poslední kapky studeného čaje a schoval ho do tašky. Vyrazil za sluncem.

Jednoho dne k tobě přijdu a budeme konečně spolu. Jednoho dne mi budeš blízko a já tě obejmu. Proto jsem se rozhodl za tebou jít přestože mi utíkáš. Přestože říkají že tě nedohoním. Proto, jsem se rozhodl nezemřít. Proto tady straším už 600 let a vracím se ke svým stromům které jsem zasadil na cestě před mnoha lety v ozách, lesích a městech kam jsem kdy přišel.
Nikdy se nevzdám, nikdy.

Nevím jak dlouho Minh putoval. Vím jen že slunce nikdy nedohonil. Ale nebylo to tím že nešel dost rychle. Nemohl ho dohonit. Nikdo nemůže dohonit slunce. Přestože slunce mu bylo vděčné za jeho lásku, utíkalo před ním celých 600 let a dalších 600 by utíkalo dál, protože vědělo že by milovaného a oddaného Minha spálilo na popel a on by splynul s pouštním pískem.

Na své pouti byl dlouho, až do dnešní noci, kdy se slunce rozhodlo že mu dá poznání. Odbočilo ze své obvyklé cesty k západu a vydalo se západojižně. Tak dovedlo Minha do krajin kde nikdo před ním nebyl přestože svět poznal již mnoho poutníků. Nikdo tam nechodil protože na tomto místě nikdy nebylo slunce. Ale teď tam přišlo. A přišel i Minh. To co uviděl předčilo všechny eho představy. Znal strom života, nikdy ho neviděl ale slunce mu dávalo za jeho lásku jeho sladké plody a on na oplátku putoval a sázel Duby, jabloně a olivovníky.
Prostor dělila zítka z temnoty. Mohl vstoupit jen člověk provázený sluncem. Zem byla pokrytá malými kamínky, skleněnými, zářícími jako démanty. Světlo tančilo všude kolem Minh, jak stálo nad onou zahradou slunce. Vítr nefoukal, ale všechno se pohybovalo, každá větv a každý líst - stromu který stál vprostřed skryté zahrady.
Byl to strom pozání. Minh to věděl. Vědělo to slunce.
"Člověk z něj ochutnal jen jedinkrát a tak se jeho poznání omezilo na kruhy které se věčně opakují. naučil se jednu větu, jednu frázi, tu teď po tisíciletí omýlá stále dokola, jen používá jinýc slov a jmen." Šeptalo slunce.
Poutník kráčel po oblázcích až mu zvonili pod nohama. Došel ke kmeni. Byl plný barev které se ukazovali s paprsky odrážející se od země. Vzal do dlaně plod, byl dlouhý a hladký. Neměl žádného semena. Vše co potřeboval skývala jeho šťáva. Plod voněl nepřirovnatelnou vůní. Minh nemohl najít slova která by ji vyjádřila. I jeho chuť neohl zařadit.

Minh otevřel oči nevěda kde je. Pod sebou měl písek, u hlavy trs plevelné trávy a nad hlavou bílý dub. Byl zase okus dál, zřejmě ho přeneslo slunce když spadl na zem v opojení toho plodu.
Nebylo to nikdy více zakázané ovoce, jen lidé přestali věřit že roste a tak ho nejedli a nehledali, až se zahrada uzavřela.
Lidé potřebovali bohy a mágy aby činili zázraky, protože přestali věřit že to jsou oni kdo dokážou všechno.
Minh teď věděl něco, co nejde popsat slovy, protože slova jsou řečí fráze.
Věděl to.
Zvedl se ze země a oprášil si oblečení. Podíval se k nebi. Zářili na něm hvězdy. nikdy se na ně nedíval, měl oči jen pro slunce které miloval, ale teď věděl. Věděl a tak pil krásu všeho co mu bylo dáno okamžikem. V extázi která jím projela a zapálila oheň v jeho nitru, zvedl paže a ukázal dlaně k nebi, oslepl a ochluchl, nevnímal nic ze světa ve kterém žil celá ta staletí.


ráno našli jeho tělo spálené. Zakopali je pod bílým dubem a odešli, byl to jen poutník, snílek, blázen.

Jenom že oni nevěděli kam odešla jeho duše.

Odešel z kruhu, opustil svět kde platí jen fráze, opakování a zvyk. Ale nezemřel proto, aby se znovu narodil, tak jako všichni kolem něj.
Odešel z kruhu.

Slunce ten den vyšlo jako obvykle, zase kroužilo od východu k západu a za ním se táhli poutníci kteří je milovali.

Vanilková dýmka

Je krásné, jak se mi písmena čerstvě zrozená na papíře ztrácí v houfu stříbrných rybiček. Dýmka u mých nohou je korálem, zeleně blikavým ve světle na hladině vysoko nad mou hlavou. Rybky mizí ve tmě toho světla. Nohy a záda mi hladí řasy, dlouhé, hebké, červené a oranžové a něco mezi tím a kolem hlavy houpavě poskakují ráčci a starý, šedý mořský koník. Jsem mořská pana, s podobou podle srdce námořníků. Můžu být chobotnicí plazící se smrtonosně po kamení, stejně jako kráska s vlasy, poletující stejně jako jiskřičky hvězd co spadly do vody aby splnili tvé přání.
Téhle volnosti se nic nevyrovná.

mít tohle doma, čajový koutek a dýmku a přemnoho chutí v čajových mističkách a konvičky všech tvarů a obrazů co doplňují harmonii snění. A tisícero vůní.. Bylo by to vůbec takhle krásné? Místo kam zvát přátele za levnější cenu, ale ta krása by se ztratila ve šramotu domova. Tichý kout by se změnil v rušno. Proto miluji čajovnu. Vzácné místo které není domovem ale návštěvou, tančící výjimečností nevšední cinkání rolniček ve vlasech spletených do dreadů vždycky zní jinak. Místo ticha, v hluku cizích tváří s cizími příběhy, s knihou a světem spisovatele. Kouř s úst se dál mění v hejna stříbrných rybek. Čaj svlažuje krk. Meruňka. Meruňka.
Krátká návštěva mého RÁJe
v posvátné intimnosti
nic nemůže rušit.

Skoroletní déšť

kroupy - kroupy - kroupy
letní ledové perličky, co
padají a zpívají vysokými tóny
o Slepotě světla a umírání
kapky - vítr - kroupy
nikdo mi neprozradil, kdo
otevřel mi křehké křišťálové brány,
zahubil slavíky i vrány.

Prošla jsem bránou nejen svojí touhou
však nezapomínám na reálný svět
možná, jednou, zapomenu
a nebudu toho litovat
(až nebudu nikoho znát)

V mích očích už nejsou slzy
(vynechaje kouř ohně či hnusných cigaret)
kámen který tížil srdce, se
roztříštil
rozplynul
střepy mě zase tolik nezranily

V mích očích už není slepé nadšení
(mánie já-jsem-král, ničivý hurikán mozku)
konec extrémních výlevů,
křičící
ničící
vzbuzující rozporné plašení.

pustila jsem tak své démony,
pustila jsem výmluvnou debilitu.
nahradila hrůzu
i hloupost
RADOSTÍ
(řekla bych láskou ale jako slovo je láska již zpopelněna neúctou)

žiji ve svém RÁJi
kde záleží na přítomné sekundě
Chemické látky a hormony?
nemoc nezmění mou identitu
zas dám si barevnou blůzu
a zapomnění
starostí.

Problémy jsou a musíme je řešit
ale občas není od věci
Utéci

do krajin fantazie
která je /věřte mi/ skutečná
stačí ochutnat.

kroupy

RÁJ

Kolem nás, v nás, s námi, námi jsou čtyři světy. Jedním je Nebe, druhým Ráj, třetím Peklo a čtvrtý je Slepota Světa.

Nikdy jsem nežila dlouho ve Slepotě Světa. Je to svět které mu nerozumím stejně jako nerozumím lidem kteří v ní žijí. žití ve Slepotě, je velmi jednoduché. Je jednoduché, protože neobsahuje smysl života. Lidé vstanou, nazí, životaplní, s očima dokořán. Natolik se leknou světla a barev, že nasadí brýle Slepoty Světa. Brýle Slepoty Světa vypadají jako velký korzet z tříštivého skla. Zapne se kolem hrudi a upevní železným řetězem kolem krku a ramenou.
Ve Slepotě Světa žijí pouze lidé. Obsahuje předměty, jídlo, oblohu s počasím. Ale nikdo z lidí ve Slepotě Světa, není schopen je používat naplno, vidět jejich krásu nebo vdechovat svěží vzduch. Korzet jim brání nadechnout se a proto se musí neustále soustředit na svoje tělo, ze strachu aby se neudusily nebo neomdleli. Nemůžou používat předměty, nemohou tančit, nemohou ani chodit rychleji než skládáním jedné šlapky těsně před druhou, protože korzet je velmi těsný a navíc každého kdo jej nese obepne i starost aby se brýle neroztříštily kdyby se snad něčeho dotknuly.
Zažívají velké bolesti protože řetěz je řeže do kůže a váží tolik kolik schází nositeli v srdci.

Mnoho lidí žije po dlouhá léta ve Slepotě Světa. Někteří však hledají víc. Snad když neodolají pokušení si jednou korzet nedopnout, nebo jej dokonce sundat, jindy než-li ve spánku kdy všichni lidé spí stejně, nazí, prostí těla.
Ale přesto nedokážou jít bez otěže, potřebují berlu, potřebují oděv který by mohli nosit. A tak, přestože uvolní hruď a mohou se lépe pohybovat a cítit a prožívat, nasadí si brýle NEBEského osvícení. Tak odejdou do světa NEBE. V NEBI má brýle každý. Mají tvar pytle, pytle bílého světla. Každý kdo si je nasadí přijde o zrak, sluch, hmat a přestane mluvit. Pytel je spletený z pevných argumentů a hrany má svařeny zvykem. Cokoli se tedy oběví před člověkem, změní se mezi vlákny na břidkou kaši a každý zvuk se jimi změní na Fráze NEBE. Nebesům vládne Bůh který napájí brýle aby svítili ostrým světlem. Světlo láká lidi jako rybky, v 500 metrů hluboké tmě; také ovlivňuje nositele brýlí. Světlo totiž svítí neustále. Nikdy nepřestane. Nemůže. A tak přináší bolest, bolest která nutí nositele drhnout si kůži štěrkem, švihat se biči a plakat krev. Jen aby světlo zářilo méně. Nikdo nemůže druhému helmu sundat, protože skrze jejich vlákna se svět mění a tak nikdy nemohou rozumět.

Někteří lidé ale prokouknou i nesvobodu NEBE. A tak se rozhodnou sundat i brýle NEBE. Co jim zbývá? Lidé jsou dětští a rozmazlení. Jakmile odmítnou světlo, zvolí tmu.
Brýle PEKLA, nejlevnější z brýlí, seženeme lacině. Stačí zachytit nitku vlající vzduchem, nitku která pak vede od vašich prstů které ji svírají k démonovi. Démoni jsou tvorové podobní lidem. Mění své podoby podle povahy. Nemají správný vzhled, tvar nebo druh. Mohou být pojmem i osobami. Jediné co dělají je šeptání, tiché šeptání které sedí na barvách a na světle a tak zbyde jen černá. A černá dělá divy. Člověk který vnímá jen černou černá sám, mění se na popel, tvrdne a drolí se, těžce dýchá a i ve zraku má štiplavou bolest sazí.

Každý může svého démona libovolně pustit, démoni nikoho nedrží. Ale aby to dokázal, musí, protože lidé jsou už takoví, najít něco jiného, čeho by se chytil.
Ale může ho kdykoli pustit. Může skončit úzkost a trápení, může usušit proudy slz, může zahojit otevřené rány.

Dokud máme potřebu se držet, budeme se držet světů které nám brání v žití v jeho plném rozměru.
Až zemřeme, budeme mít dost času zabývat se tím co je po smrti.
Smysl života je jiný než v NEBI a není jen o BOLESTI kterou přináší roztodivní démoni. A má smysl, má, nemusíme slepě hlídat nádech a výdech dokud žijeme a nic víc nemít.

Ještě existuje RÁJ.

RÁJ je místo bez hranic. Záleží jen na nás jak plně ho budeme využívat.
RÁJ má miliardy barev a vůní a chutí a zvuků a slov.
RÁJ není omezen na možnosti našeho těla, můžeme se odvážit z těla odejít a dostat se do krajin RÁJe kam se dostáváme v některých našich snech.
RÁJ je tady na zemi a cesta k němu je krátká a přece ji prolužujeme každou myšlenkou, můžeme se dostávat stále dál.

V RÁJi nejsou jen lidé. I zde přebývají stvoření, můžeme je vnímat jako zvířata, jako přátele bez těla, jako múzu. V RÁJi není smutek, únava a bolest.
Jen málokdo se do RÁJe se plně (tak aby necítil smutek, únavu ani bolest) dostane jen málo lidí a ti kteří to dokážou jsou označeni za blázny. Protože blázen je ten kdo nenásleduje dav, kdo žije v jiném světě než většina.
Každý ale může na pár okamžiků v ráji být každý den, každou hodinou.
RÁJ můžeme mít stále připojený k srdci, i ve chvílích kdy je nám špatně. I v momentě kdy jsme nuceni být ve Slepotě Světa.

Jen si nesmíme nasazovat žádné brýle.
Svět není skutečný.
Ráj se nachází v našem srdci.
Jen naše srdce je realitou a ostatní je klam který pomine naší smrtí. I brýle se rozpadnou a zmizí. Ale RÁJ je věčný.
Y jsme RÁJ

---------------------------------------------
---------------------------------------------
---------------------------------------------

Moje povídko...

Prý jsi moc dlouhá, řekla slečna v sukni a tričku s kapelou špendlíkem ukřižovanou nad počítačem. Klik a byla pryč.
Prý jsi moc snová, řekl muž s brýlemi s tlustými plastovými obroučky a pečlivě žehlenou košilí. Nemám prý létat v oblacích.
Prý jsi moc nereálná, řekla žena v bílém háčkovaném svetříku, obarvenýma vlasama co marně schovávají bílé vlásky na spáncích.
Prý nic neříkáš, pomyslel si kluk s tuhou pastou na hlavě (ehm prý gel) v sekundě kdy odcházel.
Prý neznáš gramatiku, řekla slečna s culíkem plazícím se jí po ramenou a ohrnujíc nos odkráčela po tenké pavučině internetové sítě jinam.
Prý...
Co na tom záleží. Jsi má :-)
A je kdosi, kdo si tě přečetl, má povídko a snad se mu to zalíbilo.
Snad přečetl všechna tvá slova, našel jejich význam, přijal tě do své reality, pochopil tvou řeč a odpustil mi mou nedokonalost.
Nejsi na světě zbytečně.
Vím to.
Kdysi jsem si myslela, že jsem tu zbytečně já.
Teď mám po těle jizvy, překroucený osud a kameny na srdcích lidí kolem mne které je i mě stále znovu kamenují. Ale za to jsem si jistá že na zemi nejsem zbytečně.
Ať už je země cokoli.

Nejsme tady zbytečně.

Stanica ked caka a zpieva...

(poznámka prekladatle: jde o preklad zdanlive nerozlustitelneho textu na strance deniku, popsaneho na vlakove stanici Bratislava, pri cekani na nocni vlak, smer Trencin. Jde o kod, o slovni spojeni a slova, ktera vyjadruji priliz mnoho a zrejme ani preklad nevyadri celou jejich podstatu, podstatu chvile, kdy Stanica čaká a zpieva)

Stanica caka a zpieva hrstka lidi si posedala na lavicky v malém pokojíku, verejném stejně jako soukromém, minutovou zastávkou turistů a nočním hotelem bezdomovců. Snad jen ti poslouchají zpev stanice, zpev nadherny, tichy, nepreslechnutelny.
Cikán v posteli Na protější lavičce odpočívá v poloze ležmo cikán. Zpodbundy mu volně stéká k zemi tlustá ruka, a dvě tenké vyhublé nohy, v modrých ryflích a černých teniskách. Na
červené čepici
která začíná u límce bundy a končí u opěradla lavečky (která tak pohltila celou hlavu, takže tu nelze již vidět vůbec) na všechno dohlíží pár červených hrůzostrašných očí.
Žena vnořená v peří Vedle spícího cikána sedí žena. I ona přišla o hlavu; o tom že je žena svědčí jen hnědé vlasy v culíku vylézající zpodčepice.
Asi je to nakažlivé.
Pod čepicí má kromě vlasů i zbytek těla, které tvoří koule z péřové černé bundy, která usazená na lavečce takto zpočívá nehnutě, obklopena igelitkami.
Věšáky Podlahu, kterou tvoří šedé kamenné kachličky, z nich každá měla jinou barvu
(opravdu, nenalezla jsem ani jednu kachličku stejné barvy, tedy stejného odstínu, zřejmně každý kus žuly a tedy každá kachlička pochází z jiné doby, z jiného lomu a zřejmě jiného světa a všechny se setkali tady, v čekárně na Bratislavském vlakovém nádraží.)
dělí od vzduchu, větru a listí a všeho tam venku skleněnná stěna, tedy okna tak těsně poskládané že tvoří stěnu. Nelže ji ale vidět, protože nám zavazí skříňky s věšáky. Takové co mají psychiatři v čekárnách, nebo co stojí ve starých bytech opuštěně na chodbě. Ale nikdy v takovémto počtu, a už vůbec ne v čekárně vlakového nádraží, před skleněnnou stěnou.
Muži následují ženského příkladu K ženě v černé bundě bez hlavy, si přisedl muž v šedé bundě a zanořil se do ní stejným způsobem a rovněž tak přišel o hlavu a spočinul stejně jako ona, v této poloze bez jediného pohybu, ba bez jediné známky života. Možná ty kachličky vyrobyli z lidí co tu takto skameněli v péřových bundách.
Odrazy V oknech, tedy skleněné stěně, nebo ve skle oknech těsně u sebe, se odráží můj stín, stín mích přátel, lidí bez hlav i všech ostatních. Z venku lze vidět jen pouliční lampy.
Obraz aneb chutě Hanka si na zem bezohledně položila deníky.
Bezohledně proto, že na deskách toho, který ležel nahoře, jsou lístky čajovníku pomalu se nořící do vody.

Mám velkou chuť na čaj.

Opět věšáky - 11 ulomených, 19 rovných a tedy použitelných. K čemu tu jsou? Možná v nich spí lidé bez hlav, kdy se obsadí všechny lavičky. Možná ne.
Blik Nad mojí hlavou bliklo světlo. Strop je tu plný světel. Ale jedno bliklo a mě napadlo že by mohli všechny zhasnout. Asi mám strach. Asi jsem unavená a byla by to vhodná chvíle proto usnout.
Květiny Vzpomínám na koncert kde jsem před chvilkou byla. Byl kouzelný a tanečnice a tanečníci se měnili s hudbou. V jednu chvíli se proměnily dívky v květiny. Vanilka, Blatouch bahení, Poměnka lesní, modrá Orchidej, Mateřídouška, Chryzantéma; točily se dokola, točily a okvětní lístky jim vláli kolem nohou. Muži se změnili v kaktusy. Z fialovými kvétky na hlavě, jako má můj Melounový Cukr.
Modrý Vodopád Nakonec se na tanečníky spustil modrý vodovád světla. Včechno bylo modré. I my jsme byli modří.
Stáda koní Krásní byli také koně, kteří vybíhali z jeviště do hlediště, k nám, když tanečníci stepovali v botách, okovaných stříbrnými pokůvkami. Pod jejich nohama se rodili, aby mohli vyběhnout a utéct skrz nás, skrz stěny, do širokých plání, které tu byli dávno před člověkem a které jsou dnes stejně viditelní jako koně kteří po nich utíkají za tou krásnou minulostí.
Osminožci Po skleněné stěně lezou malí pavoučci, lesknou se ve světle zářivky (která už víckrát neblikla) a zdraví mne. Začíná pro ně den zatímco já bych šla raději u spát.
Televizní život A je to tu zas, sleduji svět jako divák. V divadle jsem di připadala mnohem reálnější, ila jsem s hudbou a tančila s tanečníky, byl to skutečný svět a já ho ovládala. Tadyjen sedím a sleduji, jak se věci dějí...
Rybí polibek K nohám které mi hoří tichým ohněm únavy připluly rybky. Jsou to okouni, rybky mého dětství. Zůstali semnou. A teď připluli a líbají moje nohy, moje lýtka, aby je ochladili.

Vyrážíme. Vlak nás nepočká. A stanica bude zpievat svoju piesen dalej, aj bez nas.

:-)

Prvomájověc

První máj, svátek práce, všichni mají volno a tak ho tráví v páru a kdo ne v páru tak v páře s někým jiným když spolu paří. A já se vydala jen na procházku.
Kudy jít, kam se vydat? Tolik cest a tak málo času, miliony kroků jeden dva tři ctyři pět... levá pravá levá pravá levá - úkrok, kolem trsu trávy - a znovu levá. Myslím, že vítr nefoukal, nevzpomínám si že by vítr foukal. Stromy netancovali a květiny se tiše skláněli pěšince hráze, po které jsem šla. Pampelišky skláněly hlavičky a dívaly se ná mé bílé botky. Koukaly na zelené tkaničky jak se
pro
___plé
______tají
jako žížali a drží mou nohu pevně uvnitř boty, aby netekla a neopustila polobotku na cestě v dešti který měl přijít. Já ale nevěděla že má přijít. Ani jsem si nevšimla těžkých mraků nad hlavou, dívala jsem se na paprsky slunce co tančily po obloze když pronikly šedavou hmotou mraku. Vypadali
jako
Ž
_E
__B
___Ř
____Í
_____K
______Y
směřující vhůru a kdybych přišla blíž, kdybych stála těsně u nich, mohla bych sáhnout na příčky ze stříbrné kovové slitiny a vylést nahoru. Jsem ale příliž daleko. Ale stejně bych asi nevylezla. Každý přece ví že žebříky ze stříbrné kovové slitiny přejímají sluneční teplo a každý kdo se chce chopit příček aby vystoupal, si spálí dlaně, ba i prsty.
Vedle hráze se táhne řeka. Je to veliká řeka, Moravia, po obou stranách obsypána muži, na malých stoličkách, v maskáčových bundách, s několika tenkými proutky u nohou a batohy se svačinou zabalenou v bílém mastném šustivém papíru.
Napadlo mě, pročpak mají všichni maskáče. Možná se bojí aby je ryby neviděli, aby se nelekly a neodplavaly, třebaže budou dnes hlady a nepochutnají si na červech s rajčatovou omáčkou, které jim rybáři servírují na stříbrném podnosu s háčkem ostrým tak, že by se zaryl do pysku ryby a nepustil, dokud by ho sám rybář v maskáčích nevyprostil. Pro rybu by to však nebyla úleva, ale čekání na Smrt. Čekání na porci másla, koření a citrónu v novém plechovém domově, placatém a horkém.
A tak jsem šla po úzké cestičce na vysoké travnaté hrázy nad řekou obsypanou muži v maskáčích s červy v rajčatové omáčce.
///TRÁVA se skláněla stejně jako pampelišky, ale byla mnohem delší a tenčí, lehčí a vznešenější.
///TRÁVA upoutala mou pozornost.
Tichounce šeptala:/já ti půjčím moji píšťalku, mou zelenou píšťalku, abys tu nebyla sama na 1.máj. Můžeš na něj zahrát a uvidíš, uvidíš že přivoláš, uvidíš že uslyší, uvidíš že přijde/
///TRÁVA se přikrčila a zatnula kořínky, aby utišila bolest když škubnu abych si půjčila /zelenou píšťalku/ a zahrála, abych přivolala, aby slyšel, aby přišel.

Tón byl Vysoký a Tenký.

Znělo to jako káně, letící nad kamenitou horou, co volá ze všech sil, z hlouby srdce až se mu napínají hlasivky bolestivě, zrovna tak jako to bolelo píšťalku kdy jsem do ní zapřela můj vítr, zrozený mezi rty.
Druhý tón zněl chraplavě, ještě bolestněji, ještě naléhavěji.

Znělo to jako kotě v dřevěné bedínce, kdy ji statný muž potápí v hluboké černé studni v mrazivé vodě. Škrábe se nahoru a kříčí, snaží se křičet jako lev, jako ten největší lev co byl kdy zrozen pod sluncem. Ale do krku mu už pronikají bublinky a pulci ze studánky a tak jen chrčí a hlásek zaniká.

Pokračovala jsem po cestičce. K nosu mi přilétla vůně ohně, z dvorku, který hráz chránila, kde si nějací chlapci opékali bílí chleba a špek. Do oka mi padlo ještě něco...
---------- Kapka.
a za chvíli další a další.
___p
__r
____š
_e
_____l
___o.

prošla jsem okolo party rybářů kteří neměli maskáče. Možná proto zřejmě nechytili žádnou rybu. Jediné co se snažili chytit byla opice. Opice, zlatá opice s bílím kloboučkem, nikoli kuchařským, ale pivním.
Jeden znich říkal nenápadným hlasem, jak se už takové poznámky říkávají: "teda, jde kolem a ani se neusměje!" Otočila jsem se na bílé botce a prsty si roztáhla pusu od ucha k uchu, do širokého úsměvu a zhoupla se v koleni jako princezna a obočí mi vyjelo vysoko až se dotklo prvních dreadů. "A omrdat bys nechtěla?"
Zřejmě by rádi lovili i něco jiného než ryby a opice.
Odešla jsem opačným směrem a moje tričko se začalo měnit, začalo tmavnout malými flíčky od dešťových kapek. Ale vítr stále nefoukal, nebo se mi zdálo že dnes nefouká.

Pampelišky

ŽELEZNIČNÍ MOST

Tady jsem kdysi chtěla zemřít. Proč mne to teď napadlo? Těžká kovová konstrukce mi povolila přechod na druhou stranu řeky. Byla jsem na cestě domů.


Slyšel někdo mou píšťalku?


Ten den nefoukal vítr, nebo se mi zdálo že nefouká. A taky nelétali ptáci. Nepamatuji si žádné ptáky. Jen když jsem byla v půli mostu, podemnou přistával hrdě zbarvený kačer. Přistával někam kde čekal, že ho uvidí nějaká kačena. Asi chtěl také chytat víc než jen ryby.
Druhý pták byl bílý racek, měl černý obojek a doširka otevřený zobáček a křičel, křičel podobně, jako /zelená píšťalka/
Byl to hezký svátek práce.

Nebyla jsem sama.