Procházím ulicí, míjím velké domy
s barevnou omítkou a hnízdy vlaštovek
A přemýšlím jestli je někdo vidí v barvách
které tančí před zrakem
jako já.
Připadám si trochu osamělá.
Střechu rudým listím hladí stromy
Netopýři mávají a zní skřek
A my dva ležíme na vyhřátých skalách,
pod vodopády. Jako zázrakem
měsíc se kutálí dokola
a Ty,
který mi to dáváš vidět...
...asi bych neměla.
Mého prstu dotkla se jeho dlaň
rychle se spojily, jak magnety, k sobě
Letíme vysoko a vítr mi čechrá volnou sukni
Trochu se stydím
jak myslím na svého průvodce.
Je těžké mít v srdci kámen čediče
a chtít se dál vznášet.
Ve vysoké trávě stojí sedmihlavá saň
Nic na tom že nežije v téhleté módní době.
Ty mi nabízíš záchranu? Tak sfoukni
Tu věčnou svíci
Zapeklitých kruhů jménem obyčej
I když jsi jen přízrak
Který mne nikdy neobejme,
Tak jako vášeň
Nejspíš tě miluji daleko víc
asi bych neměla...
Pro tu cestu z kruhu
Do věčného prostranství
Bez žhavých sopek
A bílého popela
Co padá pro ostudu.
