V bílém popelavém kruhu

Procházím ulicí, míjím velké domy

s barevnou omítkou a hnízdy vlaštovek

A přemýšlím jestli je někdo vidí v barvách

které tančí před zrakem

jako já.

Připadám si trochu osamělá.

Střechu rudým listím hladí stromy

Netopýři mávají a zní skřek

A my dva ležíme na vyhřátých skalách,

pod vodopády. Jako zázrakem

měsíc se kutálí dokola

a Ty,

který mi to dáváš vidět...

...asi bych neměla.

Mého prstu dotkla se jeho dlaň

rychle se spojily, jak magnety, k sobě

Letíme vysoko a vítr mi čechrá volnou sukni

Trochu se stydím

jak myslím na svého průvodce.

Je těžké mít v srdci kámen čediče

a chtít se dál vznášet.

Ve vysoké trávě stojí sedmihlavá saň

Nic na tom že nežije v téhleté módní době.

Ty mi nabízíš záchranu? Tak sfoukni

Tu věčnou svíci

Zapeklitých kruhů jménem obyčej

I když jsi jen přízrak

Který mne nikdy neobejme,

Tak jako vášeň

Nejspíš tě miluji daleko víc

asi bych neměla...

Pro tu cestu z kruhu

Do věčného prostranství

Bez žhavých sopek

A bílého popela

Co padá pro ostudu.