Koukm se na fotku, ne staré, jen pár měsíců prý. Vidím svou vlastní tvář, vidím lidi co znám, vidím svůj byt. Příjde mi že jsme to nikdy nepřožila. Nepamatuju si jediný den, jedinou chvíli, jedinou větu, nic. Kde jsme byla? Snad někde pryč? Stalo se to vůbec?
Snažím se vzpomenout a čím víc se snažím tím víc mi fotky přijdou cizí. A tím více mi přijdou cizí věci kolem mě.
Co je to za byt?
Vejdu do kuchyně. Rozhlížím se v pološeru. Je vůbec šero? Vždyť lustr svítí. A proč je venku už tma? Otáčím se. Linka, dřez, lednice, stůl... kde to sakra jsem?
Podla podemnou, nepamatuju si ji. Co to je? Kde se vzala? Kde jsem se vzala já?
T podlaha tu není, já ji neznám, nevím kde jsem a kde je já, štítím se toho, štítím se všeho kolem mě!
Jak mám stát na té podlaze, co když mě vsákne do své neexistence a já nebudu tak jako ona! a co když už dávno nejsem, jak jsem kdysi chtěla!
Hnus
Hnus olem mě
štítím se všeho
nejsem tu a ta podlaha tu není a ten stůl a linka co to je? Kde se vzala, co ta podlaha
lepí se mi mezi prsty a vsakuje mě
echci tu být a nemůžu
necítím
a cítím
a je to ještě hoší než před tím...
Zem není
není strop
je to zem či strop co to je?
Je to?
Jsem já kde jsem?
Jsem já? Nejsem tam, tady, kde?
Jsem zmatená a je mi špatně
A ta podlaha tak odporná, nemůžu na ní stát, nemůžu se ničeho dotknout
je to odporné
protože to není
je to cizí
protože si to nepamatuju
hnus
jen hnus
odpor a není útěku
a cesta zmizela
a já...
už něak nevzpomínám, co mě má zachránit, když vše je tak odporné
ve chvíli kdy hlava zapomene
že je hlavou
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat